Výbava muškaře

Výbava pro Muškaře

Muškařský prut je druh rybářského prutu určeného výhradně k muškaření. Jeho úkolem je předat dostatek energie muškařské šňůře, která dopravuje lehkou nástrahu - umělou mušku na místo lovu. Oproti klasickým rybářským prutům je subtilnější konstrukce a jeho použitelnost je významně ovlivněna jeho hmotností a akcí ohybu (flexí) prutu. Moderní muškařské pruty jsou proto vyráběny z lehkých moderních materiálů jako jsou grafitová vlákna, různé kompozity a pryskyřice jako pojiva. Sedlo muškařského navijáku je na rozdíl od klasického rybářského prutu pod rukojetí a očka pro vedení muškařské šňůry jsou blízko u blanku prutu, aby nedocházelo k bočním rotacím prutu. Každý muškařský prut je váhově označen podle typu šňůry pro kterou je určen - mezinárodní značení AFTMA.

Materiály používané pro výrobu muškařských prutů


1) bambus

2) skelná vlákna

3) boron

4) grafitová vlákna

5) kompozitové materiály


 

Označování muškařské šňůry

V souladu s Mezinárodním sdružením výrobců rybářských potřeb AFTMA ( Assosiated Fifhing Tacle Manufacturers) se šňůry označují znakem profilu (DT,WF atd.), číslem hmotnostní kategorie (5, 6 atd.) a znakem vlastností chování ve vodě (F, L atd.). Příklad označení dle AFTMA: DT 5 F – vysvětleno dále.

 

Části muškařské šňůry

Jádro muškařské šňůry

Jádro muškařské šňůry zajišťuje její lineární pevnost a je limitující pro celkovou nosnost. Je tvořeno z umělých vláken, nejčastěji z nylonu, nebo dakronu. Podle počtu vláken se dělí na monofilní (jednovláknové) nebo splétané.

Obal jádra

Podle hustoty materiálu, který se upravuje přímícháním látek (wolfram, skleněné kuličky) určuje plovací schopnosti muškařské šňůry - plovoucí, intermediální a potápivá.

Povrch

Obyčejné šňůry nemají žádný, kvalitnější mají povrch rozdílný od obalu, což prodlužuje jejich životnost a ovlivňuje tření při průchodu očky muškařského prutu a vodoodpudivost.

Profily muškařských šňůr

DT - dvojitě ujímaná

z anglického double taper - těžiště šňůry je uprostřed, šňůra se stejnosměrně sužuje k oběma koncům. Tento typ je vhodný pro lov na krátkou vzdálenost a pro jemnou prezentaci umělých mušek. Lze používat oba konce.

WF - jednoduše ujímaná

z anglického weight forward - těžiště je výrazně posunuto k přední části, výsledkem je kyjovitý profil soustřeďující kinetickou energii a táhnoucí zbytek vyhazované šňůry. K lovu se používá přední kyjovitá část, druhá je vždy směrem k navijáku.

L - paralelní

z anglického linear - šňůra má ve všech místech stejný průměr, těžiště je rozloženo.

SH - střelná hlava

z anglického shooting head - jedná se o speciální typ profilem podobný typu WF s tím rozdílem, že kyjovitá část břicho šňůry (z angl. belly) je mnohem kratší a odpovídá šňůře o několik AFTMA vyšší, tenká zadní část running odpovídá typu L.

Hmotnostní kategorie

 

Označuje se číslem od 1 do 12 stanovujícím hmotnost 10 yardů = 9,14 m šňůry.



Aby byla šňůra dobře vyvážená s muškařským prutem, má byt číslo hmotností kategorie AFTMA stejné. Pro chytání na menší vzdálenosti je však výhodné o jeden stupeň vyšší číslo hmotnostní kategorie šňůry než prutu.

Vlastnosti chování ve vodě

F - plovoucí (Floating Line)

S - potápějící se (Sinking Line)

SF- potápějící se (Sinking-floating Line)

I - neutrální – pomalu a mírně se potápí (Intermediate Line)

Muškařský naviják

Muškařský naviják slouží k ukládání muškařské a podkladové šňůry backingu, upevňuje se pod rukojeť muškařského prutu. Koncepce vychází ze třech stavebních prvků: osy, cívky a těla. Zatímco klasický rybářský naviják prodělal během své evoluce spousty funkčních a designových změn, muškařský naviják je po několik staletí pořád stejný. Cívka, ve které je uložena muškařská šňůra s backingem, se otáčí kolem kolmé osy v těle navijáku. Muškařský naviják nemá řadič ani překlapěč, muškařská šňůra je navíjena rotací cívky, která je zajištěna kličkou. Nejčastěji je klička upevněna přímo na cívce - převod 1:1, méně často přes soustavu převodů z ozubených kol. Může mít i brzdný systém, nejčastěji z tenkých lamel (korek, teflon, grafit, kov) - disková brzda, nebo západkový typ brzdy. Rozlišují se dva typy cívek - LA z anglického large arbor - mezi osou a cívkou je volný prostor, cívka má velý průměr, nebo klasický typ - cívka je rovnou na ose a má malý průměr.

Umělá muška

Umělá muška je rybářský pojem, který označuje umělou nástrahu, představující napodobeninu skutečné potravy ryb, především hmyzu nebo jeho vývojová stádia (např. larvy), v dnešní době se ovšem vyskytují i mušky, které napodobují i jiné živočichy včetně rybek, pulců, pijavic, korýšů, malých myší či ptáků, dokonce i jikry nebo kostku plovoucího chleba. Je vyráběna především z rybářského háčku, peří, srsti a vázacích materiálů. Způsob lovu, ve kterém je muška nejvíce využívána, se nazývá muškaření. Při něm nástrahu dostáváme na vodu do větších vzdáleností pomocí pohybu prutu a muškařské šňůry s návazcem.

Historie mušky

Umělá muška jako rybářská nástraha pochází pravděpodobně z Číny, odkud se dostala až do Římské říše. Právě odtud pochází první písemné záznamy, z epigramů římského spisovatele Martiala, z 1. století našeho letopočtu. Z 2. století našeho letopočtu z Makedonie (v té době součást Římské říše)pochází už mnohem přesnější informace, z přírodopisné knihy Aelianuse z Praeneste. Ten píše i o vláčených umělých muškách za lodí při lovu tuňáků. Z dob středověku máme již záznamy o více typech umělých mušek, a to nejen sloužících k chytání pstruhů a lipanů, ale také kaprů, štik apod. Už se zde vyskytují návody na vázání mušek a také, kterou mušku nejlépe vybrat pro měsíce od března do srpna (dílo The Treatise of Fishing with an Angle). Už v 50. letech 16. století byla napsána kniha Konrada Gessnera, ve které popisuje mimo jiné i tvar mušek, barvu a dokonce i které peří z jaké části těla ptáka použít. V polovině 17. století Angličan Thomas Barker rozděluje mušky na 2 skupiny – bezkřídlé a s křídly. A ve stejnou dobu vychází kniha Izaaka Waltona, který se proslavil jako zakladatel moderního rybářského umění. Po doplnění kapitol jeho přítele Charlese Cottona, který přidal dalších 25 druhů mušek, se tato kniha stala po dlouhé roky „rybářskou (a muškařskou) Biblí“. 18. století bylo pro muškaření nepříliš významné, až v první třetině 19. století přichází Alfred Ronalds s dílem pro muškaře, kde se vyskytují vědecké názvy hmyzu a běžně užívané názvy mušek, které tento hmyz napodobují.V polovině 19. století se teprve mušky začaly dělit na suché a mokré (zásluhou Fredericka M. Halforda a jeho přítele Marryata). Nastala tak éra suchých mušek, trvající až do konce 20. století, kdy G. E. M. Skues přichází s obhajobou mokré mušky a uvádí nymfy a nymfování do muškařského slovníku. Touto dobou k nám z Ameriky přichází i streamer.

 Ukázka mušek z 19. století

Výroba mušek

Výhodou mušek je bezpochyby to, že si je může každý vyrábět sám dle vlastní fantazie. K tomu nám postačí pouze pár rad nebo postupů a několik potřebných pomůcek. Nejdůležitějšími pomůckami jsou muškařský svěráček, držák na cívku (tzv. bobina), nůžky, skřipec, rotační setrvačník, sklepávač srsti, „finišér“ a pro dobré vidění lampa či bílá položka.

Muškařský svěráček
- muškařský svěráček je bezpochyby základní pomůckou. Jeho význam tkví v držení háčku pevně v jednom bodě, aby nevypadával a zároveň byl co nejvíce dostupný. Dvě kovové čelisti, které háček drží, jsou utahovány páčkou nebo šroubem. Svěráček by měl být výškově nastavitelný a umožňovat natočení čelistí. Háček by měl být umístěn v úrovni prsou a měli bychom se na něj dívat z boku, případně mírně shora.


Bobina
– Bobina je vlastně držák na cívku s nití. Je složen z trubičky a dvou ramen s čepy, mezi které se vkládá cívka s nití. Umožňuje nám při vázání přesně ovíjet mušku, jelikož tato nit je příliš jemná na to, abychom jí drželi v ruce. Bobiny mohou mít různou velikost, váhu či tvar. Nejvhodnější jsou bobiny s keramickou trubičkou, s kterými nedochází k častému opotřebení nitě.

Nůžky – Nůžky by měly být ostré a s dobrou špičkou. Slouží nám k odstřižení přečnívajících nití nebo zastřižení pírek. Je dobré mít dvoje nůžky, jedny na měkčí a jedny na tvrdší materiály.

Skřipec – Skřipec se používá při výrobě nožiček. Pomocí něho odstraňuje chmýří z pírka točivým pohybem.

Rotační setrvačník – Slouží k výrobě knotů a k dabování do smyčky. Nit zahákneme za háčky a po vložení materiálu roztočíme hlavu setrvačníku.

Sklepávač srsti – Je to jednoduchá pomůcka, která nám umožňuje zarovnat špičky srsti. Využívá se především při vázání mušek z jelení srsti (např. chrostíci, streamery).

Finišér – Finišér se používá při dokončování vázání. Díky němu vytvoříme ztracený uzel, aby se nám muška nerozvázala.

Typy mušek

Podle stavby mušky a způsobu lovu na ní je primárně rozdělujeme na suché mušky, mokré mušky, streamery a nymfy.

Suché mušky – Tyto mušky se vyrábí ze suchých plovoucích a nenasákavých materiálů, aby se mušky udržely co nejdéle na hladině. Křidélka mají vztyčená, opeřená o bohatý věneček tuhých pružných nožek. Představují živý hmyz, který je unášen vodou.


Mokré mušky
– Mokré mušky se potápějí, jsou vyráběny z těžších háčků a měkčích i savých materiálů. Pokud mají křidélka, mají je sklopená dozadu. Vážou se s řídkým věnečkem měkkých nožek. Představují již utopený hmyz, který klesl pod hladinu a je pasivně unášen vodou nebo pomalu klesá ke dnu.


Nymfy – Nymfy se potápějí a nemají křidélka. Nejčastěji představují larvu vodního hmyzu, která se po opuštění svého úkrytu přemisťuje jinam.


Streamery - Streamer je imitace malé rybičky, pulce nebo jiného živočicha pohybujícího se ve vodě. Při vázáni se používají větší háčky, než u klasických mušek. Je možné je vázat jako mokrou i suchou mušku.

Techniky lovu na mušku

Techniku muškaření rozlišujeme především podle druhu umělých mušek, ale záleží také na rychlosti proudu, kde chytáme (např. jestli chytáme na pomalu tekoucí nebo stojaté vodě nebo na vodě rychle tekoucí).

Lov na suchou mušku

Touto metodou lovíme ryby, které sbírají potravu na hladině. Náhozy provádíme přímo nebo šikmo proti proudu. Hody musí být přesně směrované a dopad mušky musí být měkký. Muška musí správně sedět na hladině a necháváme ji splavat rychlostí proudu, do zorného pole ryby. Důležité je, aby muška nebrázdila hladinu a nečeřila vodu. Proud unáší mušku směrem k nám, proto musíme rychle zkracovat šňůru. Občas mušku osušíme planými hody nebo ji mastíme. Nejčastěji se chytá na jednu mušky, výjimečně na dvě. Při záseku nám napomáhá zrak a cit. Nejčastěji lovenými rybami tímto způsobem jsou pstruzi, lipani, jelci či plotice.

Lov na mokrou mušku

Touto metodou lovíme ryby, ketré sbírají potravu potápějící se ve vodě. Mušku nahazujeme šikmo přes proud nebo mírně proti proudu. Po dopadu mušky poupravíme její pozici a pak ji necháme volně unášet proudem, aby se dostala do všech vrstev vody, občas ji můžeme oživit lehkým škubnutím špičky prutu. Návazec necháme splavat čtvrtobloukem pod naše stanoviště. Můžeme lovit i na více mušek, nejčastěji se však používají dvě. Zásek provádíme při záblesku ryby pod hladinou v místech, kde by se podle nás mohla naše nástraha nacházet, nebo při škubnutí či napnutí naší šňůry.

Lov na nymfu

Chytání nymfou se uskutečňuje u dna, jelikož nymfy většinou představují larvy opouštějící svůj úkryt. Nejčastěji nahazujeme šikmo proti proudu a nymfu necháme klesnout na dno a necháme ji unášet proudem směrem k nám. Pokud lovíme v klidné vodě, tak nymfu přitahujeme šňůrou pomalými a jemnými pohyby v kratších časových intervalech. Tímto způsobem se kromě mimo jiné často uloví i ryby jako je kapr nebo cejn.

Lov na streamery

Lov na streamery je v podstatě kombinací vláčení a muškaření. Nához provádíme jako při muškaření, nejčastěji šikmo po proudu, a necháváme streamer splavat pod sebe. Pak ho různou rychlostí a pomalými, trhavými pohyby přitahujeme k sobě jako při vláčení. Často takto lovíme dravce i ve stojatých vodách. Výhodou oproti vláčení je, že můžeme streamer dostat i do míst, kam bychom jinak (např. třpytku)nenahodili. Mimo pstruhy bývá úlovkem i štika, okoun nebo bolen.

Brodící kalhoty - udržují a chrání tělo rybáře před vodou. Používají je jak profesionální, tak sportovní rybáři (nejčastěji při muškaření) Jsou vyráběny z textilních nebo gumových materiálů, případně z jejich kombinací. Výrobní postupy pro výrobu brodící kalhot jsou šití, lepení, svařování. Některé brodící kalhoty mají jako svoji pevnou součást brodící boty, jiné jsou ukončeny ponožkou, nohy rybáře jsou vždy suché. Rozlišují se tři základní druhy brodících kalhot dle jejich délky vzhledem k postavě rybáře:

Prsačky - dosahují do výšky pod ramena, mají kšandy.

Do pasu - končí v pase rybáře, upevňují se páskem.

Vysoké brodící holínky - tzv.prdelačky, délka pod hýždě. Nohavice jsou jednotlivě, přichycují se poutky k opasku.

 

Druhy brodících kalhot dle prodyšnosti

Prodyšné brodící kalhoty - umožňují transport potu díky dobré cirkulaci vzduchu, jedná se o moderní typ. Nejvyšší prodyšnost nabízí materiál Gore-Tex.

Neprodyšné brodící kalhoty - jsou levnější alternativou, vyrábě jí se z gumy, pogumované textilie, nebo neoprenu. Neopren má dobré izolační vlastnosti, ale zadržuje pot. Tělo rybáře tak zůstává mokré a ztrácí teplotní komfort - příjemnou tělesnou teplotu.

 

Zdroj. www.wikipedia.cz

Hodiny
 
Advertisement
 
Návštěvnost
 
TOPlist
Aktuální počasí
 
BlueBoard.cz
Video z líhně
 
Anketa
 
BlueBoard.cz
 
Dnes již byli 13 visitors (41 hits) zde!
=> Do you also want a homepage for free? Then click here! <=